Kulturní zážitky/ Rok 2016

Zdravím,

doufám, že se máte všichni skvěle a nejste stále zavalení učením jako já. Stále mám zkouškové v plném proudu, pár nesplněných restů, nervy pracují. 

Dneska jsem měla v plánu počítat a počítat, zatím jsem jen otevřela sešit, vyfotila náhodnou stránku na Instastory, chvíli jsem bezmyšlenkovitě koukala na podivné klikyháky a následně se před mnou neprozkoumanými vědomostmi ukryla do světa virtuální reality. Výsledkem mé prokrastinace jsou následující řádky.

Nyní ale k věci. Ráda se nechávám inspirovat uměním. Kultura nabízí skvělou příležitost odpoutání se od reality, sama o sobě nemá žádná omezení, ale zároveň nám divákům, čtenářům, návštěvníkům, posluchačům nabízí nenásilné nahlédnutí na skutečnost, mnohdy nás přiměje se zamyslet nad skutečností, událostí, mýtem a poupravit svůj názor, nestát na místě. Důvodů proč navštěvuji divadelní představení, galerie, koncerty, čtu tištěná i mediální média a knihy je spousta, ale snad se mi je podařilo shrnout do pár slov.

Rok 2016 byl bohatý převážně na divadelní představení. Začátkem roku jsem pracovala jako uvaděčka v jednom pražském divadle a shlédla jsem pár kvalitních kousků. Na přelomu jara a léta jsem začala psát pro divadelní sekci portálu Generaci21. Navštívila jsem kvalitně zpracovaná představení, která měla kousek od premiéry a napsala na ně recenzi. Překvapila jsem samu sebe pokaždé, když jsem článek dopsala. Ne, že by se jednalo o literární skvosty, ale za jednotlivými články si stojím a troufám si tvrdit, že jsem žádnou inscenaci neočernila, ale ani jsem zbytečně nechválila, dále jsem neprozradila pointu, což je pro mě u recenzí jedno z nejdůležitějších kritérií.

Měla jsem možnost shlédnout i starší hry, na které jsem většinou vyrážela se členy mé početné rodiny. V paměti mi utkvěla komedie Poslední Aristokratka. Před představením jsem četla knižní předlohu (viz recenze) a vůči představení jsem byla poněkud skeptická. K mému milému překvapení jsem odcházela nadšená. Obdivuhodný výkon podala zejména Anna Polívková.

Víte, jak jsem psala, že si předsevzetí nedávám? Jedno bych si dát mohla. Zjistila jsem, že jsem v uplynulém roce byla pouze na jedné výstavě. Jsem to ale ostuda! Shlédla jsem všemi (a hlavně mojí babičkou) opěvovanou Muchovu Slovanskou epopej. Bez výčitek přiznávám, že nejsem příznivcem secese. Muchovi obrazy jsou na můj zrak příliš, upřednostňuju jednoduchost, ale Slovanská epopej je veledílem, které jsem si ráda prohlédla na živo.

Významnou kapitolou, kterou jsem na začátku článku nebrala v potaz je cestování. V létě jsem navštívila nespočet českých hradů a zámků, jejíž návštěvu jsem si vždy obohatila nějakým tím výšlapem (ne vždy dobrovolným :D). S úsměvem na tváři vzpomínám na České Švýcarsko, na nádherné výhledy.

Když jsme u cestování, nemohu nezmínit Anglii, zemi mého srdce. Spolu s kamarádkou a starou dobrou bezpečnou cestovkou jsme se vydali na cestu. Užili jsme si Londýn, Ofxord i magické a předražené Stonehenge. Zemi zaběhlých tradic, nezdravého, smaženého jídla a nádherných míst, jsem navštívila po třetí a rozhodně ne naposledy. V nynějším roce bych ovšem ráda objevovala nová místa, nové země.

Málem bych zapomněla na koncerty. V létě jsme s kamarádkou objevily Ameriku, pardon Mydy Rabycad. Začátek nového semestru jsme si obohatili bezvadnou show v Lucerně. V té době jsem měla napuchlou křeččí pusu od bolavého zubu, ale takovou prkotinou jsem si nenechala zkazit náladu. 

Jsem si jistá, že jsem na spoustu kulturních zážitků zapomněla, ale tlačí mě čas a článek začíná nabírat nekontrolovatelné množství písmenek. Takže konec zvonec. Mějte se krásně a napište mi, jaký kulturní akce se vybaví vám.