Začínám běhat aneb snaha antisportovce

Od dětství jsem moc nesportovala. A mám "originální" výmluvu, nemám k tomu předpoklady, geny. A kdyby někdo chtěl namítnout, že moje mladší ségra, která je ze stejné krve jako já, je nadšenkyní do všemožných sportů počínaje profi tancem přes hraní volejbalu po lyžování, tak já můžu skromně odpovědět, že jsem jí jako hodná sestra ten sportovní talent přenechala.

No, ale jak šel čas, tak jsem si také občas čuchla k nějakému tomu sportu. Během mých dvou nejlepších let v životě jsem jezdila na koni, což bylo opravdu fyzicky náročně a bylo to vidět i na mé postavě. K tomu jsem měla ještě období, kdy mi hrozně záleželo na postavě, takže jsem doma i různě cvičila, převážně tedy na břicho.

Dále? Minulé léto jsem na sebe byla strašně pyšná, protože jsem vydržela pravidelně běhat celkem dlouhou dobu a dokonce jsem i začínala mít dobrou kondičku. Ale co čert nechtěl? Přišlo blbý počasí a má lenost zvítězila. Ano, občas zajdu na nějakou túru s rodinou nebo zkouším hrát tenis, ale sport se tomu opravdu říkat nedá.

Včera jsem se konečně pořádně koukla do zrcadla a zjistila, že takhle to dál nejde. Zjistila jsem, proč se v poslední době cítím tak špatně. Potřebuju nutně zlepšit kondičku a zhubnout nějaké to kilo.

Nechci po sobě nic převratného, ale slíbila jsem si, že budu běhat dvakrát až třikrát týdně, vyhledávat více sportovních aktivit a doma pravidelně cvičit na problematické partie.

Doufám, že to spolu s lepšením jídelníčku dokážu. :)