Jaroslav Rudiš - Potichu, Nebe pod Berlínem - recenze

Překvapilo mě jak obrovský, čistě pozitivní, ohlas měly na Facebooku knihy od Ireny Douskové. Protože jsem nedávno dočetla dlouho očekávanou knihu "Nebe pod Berlínem", dnes přicházím s druhým dílem mé série článků, v kterých vždy ohodnotím na základě dvou knih některého ze současných českých autorů. V blízké budoucnosti se chystám přečíst Žítkovské bohyně od mé oblíbenkyně Kateřiny Tučkové, takže můžete očekávat pokračování této série s ní.

Jméno Jaroslava Rudiše není známo jen v Čechách, ale hlavně v sousedním Německu. Autor svá díla píše primárně v německém jazyce. Co se popularity týče, tak se nespoléhá pouze na náhodu a vydavatele, ale je opravdu čilí, krom hraní v hudební skupině, díky které si ho lidé mohou lépe zapamatovat, taky objíždí veřejná čtení a besedy, díky které jsem se s jeho prací před rokem seznámila i já.

 Při čtení ukázky z již zmiňovaného Nebe pod Berlínem mě zaujal jeho osobitý styl psaní, přišlo mi, že se čtenář nemá šanci nudit a netroufne si ani na přeskakování pasáží. Opravdovost dílu dodává z velké části autobiografičnost díla, je vidět, že autor se v daných „problematikách“ vyzná a mnohdy často poukazuje na stavy, s kterými se setkal, které zažil nebo nějak souvisí s jeho životem.

Taky jsem si odnesla trochu falešný dojem, že rád a hlavně často používá sprosté výrazy, což se mi sice během čtení "Potichu" potvrdilo, ale při čtení "Nebe" jsem měla naopak pocit, že se od podobných slov snažil oprostit. Pro Rudiše je taky typické zobrazování, popisování obscénnějších scén bez sebemenšího studu. Čtenář má dokonce během čtení dojem, že každé, v běžném životě kontroverzní, chování je naprosto v pořádku, jednoduše sklouzne k soucítění s hlavní postavou.

Dost netypické, oproti jiným autorům, je taky zobrazování všedních situací, obyčejných profesí (často z prostředí řidičů veřejné dopravy), nevyžívá se ve velkém zdramatizování scén, taky u něj neočekávejte žádné velké zápletky, ty najdete spíš v regálu detektivek. Zápletky jsou ale typické již zmiňovanými každodenními problémy, situacemi, trochu netypickým myšlením většiny postav. Ženské "hrdinky" jsou většinou volně uvažující, konvencemi nesvázané mladé dívky, které baví žít a příliš neřeší své okolí. Muž bývá hlavní postavou knihy. Pánské postavy se často pohybují na rozhraní hudby umění a veřejné dopravy. Příběhy se samozřejmě odehrávají většinou v Praze nebo v Berlíně.

Potichu je román, který se odehrává během jednoho dne a jedné noci. Jde o směs pěti příběhů. Většinou jde o originální a lehce čtivé příběhy, jejich hrdiny si můžete oblíbit a soucítit s nimi, ale já většinu nechápala a jejich chování se mi občas zdálo až naivní a hloupé, ale tak se mnoho lidí chová i ve skutečném životě, tak proč ne? Po dlouhém přemýšlení jsem si uvědomila, že mi k srci přirostla pouze jedna postava, ale i to je dost.

Největším plusem knihy je pro mě fakt, že si jsem schopná vybavit jednotlivé příběhy, přestože jsem jí odložila před dlouhou dobou.

Nebe pod Berlínem mám čerstvě v paměti, ale přesto si myslím, že patří mezi knihy, které se mi jen tak z paměti nevypaří. Autor zde opět neopomněl využít svého osobitého stylu psaní i uvažování, ale přitom byla kniha dost odlišná od předchozí, což mě příjemně překvapilo. Jak už jsem napsala v některém z prvních odstavců, tak zde omezil záplavu sprostých slov, ale naštěstí jeho postavy netratily na opravdovosti a jistým způsobem na obyčejnosti.

Závěrem bych Jaroslava Rudiše chtěla doporučit všem, co se neošívají nad sprostými slovy a chtějí si přečíst knihu, která je napsaná moderním hovorovým jazykem. Pokud Vás to navíc táhne k tramvajím, metru nebo pamatujete dobu před rokem 98, tak si v jeho dílech rozhodně najdete zalíbení.