Kam se poděla Elizabeth/ ZAMYŠLENÍ vázané na knihu

Kniha „Kam se poděla Elizabeth“ mě přiměla se zamyslet nad mým postojem ke stáří, k zapomínání s ním spjatým, k strašáku jménem Alzheimer a hlavně k mému vztahu s prarodiči, měla jsem možnost se více vcítit do jejich světa, ačkoli nikdo z mých blízkých přímo touto nemocí netrpí (ťuk, ťuk). Téma knihy mě dostalo a zároveň zmátlo natolik, že již po páté mažu úvodní slova a začínám od začátku, snad se konečně vymáčknu.

Vynechejme obtížné téma závažných onemocnění. Začněme slovy, které jsme jako malí vyslovily mezi prvními.

Babička.

Děda.

Kolikrát jsme slibovali, že se za nimi brzo zase zastavíme a kolikrát, jsme svůj slib dodrželi?

Přeskakování z tématu na téma (s ohledem k Alzheimeru) je pro „Kam se poděla Elizabeth“ typické a asi i nakažlivé.

HOP.

Projevování citů

Jakožto introvert (o této společenské „nemoci“ jindy) nemám potřebu ventilovat svoje emoce na svět skze vyslovená slova. Bohužel mi způsobuje značné potíže i vyjádřit své sympatie k lidem. Nezbývá mi než věřit, že lidé, včetně mých prarodičů, vědí, jak si jich vážím.

Prarodiče nás na rozdíl od jejich dětí měli možnost rozmazlovat, ale také nenásilně naučit mnohé o životě. Jak jim jejich lásku vrátit? Snad pozorností. Snad ohleduplností. Snad péčí. Snad něčím.

Mám pocit, že tento článek je zamotanější než kterýkoli předchozí, ale snad se ve změti mých myšlenek alespoň z části vyznáte. Ráda si přečtu vaše názory na toto „téma“. :)