Pomíjivost snů

Když jsem byla malá a zároveň se cítila býti dospělou (nechala jsem se přesvědčit, že nebudu princeznou, vílou, ani čarodějkou) a přišla zvídavá otázka dospělých (dobře, možná, že se ještě neptali) na volbu povolání, bez většího rozmýšlení jsem nadhodila nějaké to zaměstnání. Nevěděla jsem, co obnáší, ale líbilo se mi, jak bylo samo o sobě prezentováno nebo jak se mi jevily výsledné produkty dané práce (ta nemusela být reálná, klidně i smyšlená autory filmu).

V raném období dospívání jsem se často k těmto nápadům vracela a trápila se představou, že žádný z mých dětských snů o budoucím povolání se nestane realitou.

Nyní po očku pozoruji Elle, který jsem si nechala předplatit a který reprezentuje hned tři povolání, o kterých jsem v určitých fázích svého dětství či dospívání přemýšlela. Začněme tím nejbizarnějším, a přitom v mých očích z tohoto výběru nejobdivovanějším.

Čím chtěla být (střelím) devítiletá Janča? Kromě jiného, v dalších řádcích (a možná i článcích) zmíněného, zejména módní návrhářkou. Ta holčička ráda vyšívala obrázky (zatímco to stvoření za klávesnicí stěží navlíkne niť na jehlu), bylo jí jedno, že je jinak manuálně nešikovná (rodiče, učitelé i spolužáci byli tak hodní, že jí o tom neinformovali, děkuji). Věděla jen, že zbožňuje módu a ráda by se podílela na vzniku nového oblečení. K manuální (ne)zručnosti si připočteme ještě špatný odhad a průměrný „malířský“ um dítěte. Ideální návrhářka, nemyslíte? 😃

Od doby, kdy Janča zaregistrovala existence dívčích a módních časopisů, toužila patřit mezi jejich redaktorky. K této práci už žádné základní vrozené indispozice asi nemám nebo o nich naštěstí ještě nevím. Tenhle sen jsem měla uložený hluboko v hlavě a pravidelně se připomínal. Byla jsem dost překvapená, kdy jsem zjistila, že tento sen již není mých snem. Nedá mi nepodotknout, že novinařina je pro mě stále posvátná. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že s dobou ukončeného hlavního období hledání se (a s tím spojeného nalézání vhodného oblečení, což jsem kdysi možná chybně vnímala jako alfu a omegu lidstva) mě opustí i zájem o různé časopisy věnovány dívkám a ženám.

Poznámka: Viník objeven! Věřím, že nejsem jediná, koho dostal film Ďábel nosí Pradu (kniha je o něco slabší).

Poslední „sen“, který rozhodně není mých vysněným povoláním, je markeťák. Bloguji už nějaký ten pátek a trošičku jsem vzhlížela k jedné starší blogerce, která šla studovat právě marketing. Přišlo mi, že tento obor je vlastně kombinací ekonomiky (vychodila jsem obchodku), českého jazyka i kultury, ke které mám blízko. Této vize jsem se chytla natolik, že jsem hledala i brigády týkající se propagace. Vybrala jsem si nejdostupnější a pro mě zároveň nejhorší možnosti, tedy nabízení např. bankovních služeb či aktivní oslovování maloobchodníků s nabídkou nové, ještě nezavedené aplikace.

Úkolem toho článku bylo se zamyslet nad dětskými sny o povolání, zda jsou naše nebo jsme se nechaly ovlivnit médii či názory lidí kolem. Nezapomínejte, když si jde někdo za svým snem a daří se mu, je šťastný, neznamená to, že ten samý sen je i naším, pravděpodobně není. 😊